Příběhy klientů
Jak jsme se nakonec dočkali
15.12.2011Jak jsme se nakonec dočkali.
Sanatorium Repromeda jsem poprvé navštívila v roce 2001. Po tříleté známosti s nynějším manželem a dvouleté marné snaze o miminko jsme se rozhodli začít jednat. Následovala série vyšetření, vše vč. hormonálního profilu a průchodnosti vejcovodů u mě bylo v pořádku. U manžela byla zjištěna oligospermie a varikokéla. Nějakou dobu užíval Wobenzym, vitamín E a další doplňky, podstoupil operaci varikokély, ale spermiogram stále stejný. Nejprve jsme zkoušeli inseminaci, třikrát neúspěšně. Výborně jsem reagovala na Clostilbegyt co se týká počtu folikulů, paní dr. vždy byla nadšená. Po těchto neúspěšných pokusech následovalo v září 2002 první IVF. Nějak jsem se s manželem domluvili, že to budeme brát s nadhledem, a tak jsem nebyla ani nějak moc zklamaná, když se dostavila menstruace. Tedy byla jsem zklamaná, ale nehroutila jsem se. To až o 7 či 10 dnů později, kdy mě začal pobolívat podbřišek vpravo a já tušila, že je něco špatně. Bylo potvrzeno mimoděložní těhotenství a já přišla o pravý vejcovod.
Za 3 měsíce jsme ale do toho šli znovu. Tentokrát v únoru 2003 jsem konečně našla vytoužené 2 čárky na těhotenském testu, 5 embryjek nám zamrazili .Těhotenství probíhalo absolutně bez problémů a v říjnu 2003 se nám narodila Anička s mírami 3,55 kg/50 cm.Porod proběhl plánovaným císařským řezem, následoval těžký zánět děložní sliznice s nutností děložní kyretáže , doma pak v šestinedělí ještě zánět prsu a močového měchýře. Anička si tedy na začátku svého života dala 4 různá antibiotika v mateř. mléce, ale vůbec jí to nevadilo. Byla spokojené miminko, kojila jsem ji do 18 měsíců, prospívala krásně a dnes je to 8- letá šikovná holčička, která chodí do 2. třídy a do spousty zájmových kroužků.
Já po těch komplikacích jsem o 2. dítěti ani neuvažovala. Jenže čas všechno zhojí a za 6 let se ozval mateřský pud znovu. No trochu jsem musela manžela přemlouvat, ale nakonec souhlasil a dohodli jsme se, že využijeme naše mrazáčky. Opět následovala kontrola hormon. profilu, u manžela spermiogramu. Vše v pořádku a po letech dokonce úplně normální spermiogram u manžela.V dubnu 2010 jsem byla na KET, rozmrazili 3 embrya ve stadiu prvojader, z nich 2 se vyvíjela hezky a ty nám taky zavedli- 1 blastocystu a 1 kavitující morulu. Věděla jsem, že šance na otěhotnění je 30 %, tak jsem si od toho moc neslibovala. Jak jsem byla šťastná, když po 14 dnech bylo v krvi hCG 2500! Tentokrát ale byly komplikace od začátku.Pro mírné krvácení jsem zůstala v prac. neschopnosti, v 10. týdnu krvácení ustalo, ale jeden výsledek ve sreeningu ve 12. týdnu vyšel špatně a následoval odběr plodové vody v 16. týdnu. Výsledky jsme za příplatek věděli již tentýž den večer, a to že miminko nemá žádnou z 3 nejčastějších chromosomálních aberací a navíc , že čekáme tolik vytouženého chlapečka. Jaká byla radost v celé rodině.Ultrazvuky ve 20. týdnu byly v pořádku. Od 25. týdne se mi zdálo, že pohyby miminka jsou nějak moc intenzivní, ale zvláštní význam jsem tomu nepřikládala, vždyť všechny výsledky jsou v pořádku. Bohužel 8. října 2010 se nám zhroutil svět, 1 den jsem necítila pohyby a tak jsem se v nemocnici dozvěděla hroznou zprávu. Miminko nám umřelo, na ultrazvuku jsem zahlédla stojící srdíčko a to byl pro mě konec…. Následoval zdlouhavý bolestivý porod, Adámek se narodil po 36 hodinách na začátku 30. týdne s mírami 1,3 kg/41 cm . Byl tak podobný na manžela. Příčinou byla strangulace pupečníku, proč zrovna nám se toto muselo stát ??? Pro mě následovalo snad nejhorší životní období, přišla doba obrovské úzkosti až deprese, 3 měsíce jsem nebyla schopna se vrátit do práce.Hodně mi pomohla rodina, malá Anička a taky web. stránky emimina, kde jsem objevila spoustu dalších maminek, které přišly o svá miminka, v sekci „Prázdná náruč“ a zjistila tak, že nejsme sami s tímto trápením.
Když jsem v lednu 2011 nastoupila zpět do práce, byla to muka. Těch dotazů na miminko a proč jsem tak brzy v práci , no prostě hrůza.
Už tenkrát jsem věděla, že to nevzdám a že prostě to druhé dítě mít budu, ačkoliv se blížila 40-cítka.
S paní dr. Hromadovou jsme se domluvily na posledním pokusu IVF, i přesto, že tentokrát po roce můj hormonální profil už nebyl nic moc a dle AMH ovariální rezerva mizivá. Do 40. narozenin jsme tedy stihli poslední pokus, stimulace vaječníků probíhala obrovskými dávkami Gonalu, leč odezva ovarií byla velmi špatná. Pouze 2 folikuly, ale nezachyceno ani jedno vajíčko. Takže už zbývali pouze naši 2 poslední mrazáčci. Proto v témže cyklu s neúspěšným odběrem oocytů se provedl ještě poslední KET – opět 1 blastocysta a jedna kavitující morulka. Nyní jsem tedy byla opravdu hodně nervozní , vždyť to byla poslední šance na otěhotnění ( o dárcovství vajíček jsme zatím neuvažovali), a těhot. test jsem si provedla už 10. den po KETu, kt. byl negativní. Bylo to velké zklamání, ale menstruace nepřicházela, tak jsem to 14. den zkusila znovu a ejhle- test pozitivní. Samozřejmě jsem byla šťastná jak blecha, toto těhotenství bylo od začátku až do 38.týdne v pohodě, do práce jsem chodila do poloviny 6. měsíce, jen ten úplný závěr byl pro nás oba dramatický. Pohlaví miminka jsme si nechali jako překvapení , od 30. týdne jsem byla častěji sledovaná pro předchozí anamnézu.
Miminko se do 38. týdne neotočilo hlavičkou dolů, proto byl naplánován císařský řez. Porod se však rozběhl o týden dříve , při zákroku byla větší krevní ztráta , tak mě předali na JIP. Tam ovšem krvácení pokračovalo, došlo k masivní ztrátě 5 l krve, rozvoji hemoragického šoku , proto následovala revize s odejmutím dělohy. Příčinou bylo předčasné odloučení placenty, ačkoliv jsem vůbec zevně před sekcí nekrvácela. Tedy 14.11.2011 se nám 14 dnů před termínem narodil Pavlík – 2,7 kg / 50 cm a měl taky na mále, chudáček. Našeho chlapečka jsem viděla až 7. den po porodu , oba jsme to nakonec zvládli dobře a jsme v pořádku. Nyní si doma užíváme miminka se vším všudy a je to spousta krásných starostí , radosti a jsme konečně šťastní.
Tímto bych chtěla moc poděkovat celému týmu Repromedy za skvělou péči, za pozitivní myšlení a povzbuzování na té někdy trnité cestě za našimi ratolestmi.
Přeji mnoho dalších šťastných příběhů a ostatním párům víru, ať ten svůj boj za vytouženým cílem nevzdávají. Všichni se jednou dočkáme…….
Jedna věrná a vděčná pacientka.