Nástroje jsme si vyráběli sami, říká profesor Trávník, který byl u narození prvního miminka ze zkumavky ve střední a východní Evropě

Články, Příběhy 19. listopadu, 2022

První miminko, kterému pomohla na svět asistovaná reprodukce se narodilo před 40 lety v Brně. Byl to obrovský úspěch nejen v Česku, ale i v celé střední a východní Evropě. Ani na západě to totiž nebylo běžnou praxí, od prvního dítěte na světě dělily to brněnské pouhé čtyři roky. Právě u této události byl i Prof. MUDr. Pavel Trávník, DrSc., který dnes působí jako vědecký pracovník na naší klinice, v brněnské Repromedě. Jak vypadaly začátky asistované reprodukce v Česku a kam se obor podle něj posune?

Může se zdát, že všechno začalo narozením prvního miminka ze zkumavky. Je to ale spíše pomyslný vrchol dlouhé cesty a snahy. Jak jste se k reprodukční medicíně dostal vy?

Už od studentských let jsem se zabýval výzkumem vajíček a embryí laboratorních zvířat na lékařské fakultě. V laboratorních podmínkách jsme dovedli kultivovat embrya myší. Zkoumali jsme je pomocí histochemických metod a elektronové mikroskopie a postupně jsme začínali nejčasnějšímu vývoji po oplození rozumět. Tehdejší katedra histologie a embryologie lékařské fakulty v Brně patřila k předním světovým pracovištím. Naše výsledky zaujaly i vědce ze západní Evropy a Austrálie, kteří nás navštěvovali a umožňovali alespoň minimální kontakt se světovou vědou, podpořili naši publikační činnost v mezinárodních časopisech a motivovali nás ve vědecké práci.

Prvnímu miminku z IVF na světe je dnes 44 let a je to Britka LouiseBrownová. Mohl byste popsat, jaké okolnosti tehdy panovaly a čeho byli tehdy lékaři a vědci schopní?

V 70. létech byla diagnostika i léčba poruch plodnosti celosvětově v plenkách. Velmi častou příčinou neplodnosti byly tehdy neprůchodné vejcovody v důsledku zánětů. Ty byly poměrně časté, ať už v důsledku sexuálně přenosných onemocnění, tak i zejména v důsledku nesprávné léčby apendicitidy u děvčat (pozn.: pozdní operace, nedoléčené záněty).

Mužská porucha plodnosti se léčila inseminacemi od dárce za (na dnešní poměry) primitivních podmínek. Často však nebyla vůbec zjištěná, muži se moc nevyšetřovali. Neplodnost byla považována za ženskou záležitost. Kromě velmi bolestivého „zprůchodňování“ vejcovodů stlačeným vzduchem nebo kapalinou byla často „léčena“ odesláním do Františkových Lázní. Ty byly vzhledem ke zde umístěné vojenské posádce účinné zejména u mužského faktoru neplodnosti.

Na druhé straně byly ve světě i u nás získány zajímavé poznatky z vývoje embryí laboratorních i hospodářských zvířat a existovaly i poznatky o lidských embryích získaných od zemřelých žen výplachem vejcovodů a dělohy.

Už čtyři roky po narození prvního dítěte ze zkumavky se narodil brněnský chlapeček. Byl jste jedním ze členů týmu a tedy přímo u toho. Jak k tomu došlo?

Společně s embryology dr. Tesaříkem a doc. Trávníkem a gynekology prof. Uhrem a dr. Pilkou jsme se sešli v pracovně profesora Dvořáka nad článkem o prvním dítěti ze zkumavky počatém ve Velké Británii. Literatura týkající se lidských embryí v té době nebyla k dispozici, o materiálu pro odběr vajíček, oplození a kultivaci embryí nebo přístrojích ani nemluvě. Intenzivně jsme získávali alespoň útržky informací, postupně vyráběli vlastníma rukama vše potřebné, a nakonec jsme v roce 1982 uspěli. Pomohli jsme na svět prvnímu dítěti po asistované reprodukci nejen v Česku, ale i v celé střední a východní Evropě.

Za to necelé půlstoletí se asistovaná reprodukce posouvá mílovými kroky. Co podle vás nejvíce uspíšilo její vývoj?

Podle mého názoru to byly tři hlavní faktory. Jednak už dříve získané poznatky v reprodukci laboratorních i hospodářských zvířat, dál neobyčejná invence a serióznost autorů prvního dítěte ze zkumavky na světě. Profesoři Steptoe (gynekolog) a Edwards (embryolog a fyziolog) položili opravdu solidní základ metodám asistované reprodukce, včetně první formulace etických principů. Základem byl také velký tlak lékařů a pacientů na zavádění účinných metod léčby.

Posledním faktorem je zejména šťastné spojení reprodukční medicíny s genetikou, které vedlo k rozvoji preimplantačního genetického testování embryí, nových metod prenatálního vyšetřování a prevenci vzniku závažných genetických vad pomocí metod prekoncepčního testování. Velkou úlohu sehrál mimořádný rozvoj přístrojové techniky a výroba kvalitního materiálu pro metody asistované reprodukce, který je dnes běžně dostupný.

Dnešní úroveň IVF léčby je diametrálně odlišná. Lze to vůbec srovnávat?

Kdybych měl nalézt trefné přirovnání, je to jako rozdíl mezi vařením v kotlíku z omezeného množství surovin na vlhkém dřevě a vařením v plně zásobené a vybavené kuchyni. Dnes máme k dispozici výborně fungující přístroje, kvalitní kultivační média i kvalifikované odborníky.

Má se reprodukční medicína ještě kam posouvat? Jaká je podle vás její budoucnost?

Rozhodně si myslím, že asistovaná reprodukce bude i v budoucnu velmi důležitou součástí zdravotnictví. Stále máme velké rezervy v diagnostice poruch spermií a oocytů (vajíček). Víme, že u některých onemocnění obsahují spermie a oocyty chyby, které brání správnému vývoji vznikajících embryí. Zatím jsou naše možnosti diagnostiky a případného ovlivnění těchto poruch malé. Doufám, že budoucnost přinese pozitivní změny.

Pravděpodobně také dojde k dalšímu zdokonalení léčiv používaných při hormonální stimulaci. Bude se zvyšovat také bezpečnost a účinnost samotného odběru. Zdokonalí se také kultivační média. Pravděpodobně budou vyvinuty nové neinvazivní metody výběru embryí k transferu a preimplantační genetické testování se stane standardní součástí léčby.

Předpokládám také, že se zdokonalí vitrifikace oocytů (zmrazení vajíček) a embryí tak, že výsledek nebude závislý na šikovnosti embryologa. Nemyslím si ale, že všechno zvládnou roboti, pro kvalifikované gynekology-reproduktology a klinické embryology zbude velké pole působnosti.

 Co si naopak myslíte, že stále jako lidstvo nedokážeme?

Nemyslím si, že by se nám podařilo vyrobit umělé spermie nebo vajíčka, protože jsou to tak složité systémy, že na to prostě nemáme ani ve vzdálené perspektivě.